Mgr. Jan A. Kozák, PhD
Středně stručně o mně v jazyce neformálním
Narodil jsem se 1979 v Praze, v době hluboké normalizace. Otec byl politický vězeň a protirežimně smýšlející člověk, což mu zůstalo podnes (www.gnostica.cz). Dětství jsem prožil na Letné v Praze. Díky otcově zájmu o orientální filosofii a díky tomu, že matka byla (a je) antikvářka, jsem byl již v mládí obklopený knihami o mytologii, náboženství, starými tisky a všelijakými samizdatovými spisky ve stylu „domorodé české mystiky a filosofie“. Nejvzácnější ze všech samizdatů ale pro mě byl tehdy Pán prstenů, kterého rodiče získali z disidentského podhoubí (od Martina Machovce domnívám se). Vážnost, laskavost a krása této knihy mě natrvalo ovlivnila a dodnes mě živí. Kromě Pána prstenů mě v dětství nejvíce ovlivnily Nekonečný příběh (Michael Ende), Třináctery hodiny (James Thurber) a Opičí král (Wu Čcheng en).
Na střední školu jsem chodil na Gymnázium Jana Keplera, což bylo (a je) nesmírně podnětné prostředí. Neschopen se úplně odloučit od toho skvělého místa jsem se tam ještě roky po dostudování periodicky vracel, abych tam učil volitelné předměty Světová náboženství a Základy lingvistiky, ve snaze přispět k inspiraci dalších ročníků studentů. Mezi literaturu, která mě na střední škole nejvíce ovlivnila, patřili na jedné straně filosofové typu Friedrich Nietzsche nebo Ladislav Klíma, dále C.G. Jung a Mircea Eliade, s nadšením jsem četl také Carlose Castanedu a Stanislava Grofa. A vedle toho nepočítaně klasických autorů sci-fi a fantasy.
V roce 1998 jsem byl přijatý na studium oborové kombinace latina a religionistika na FF UK. Staré mrtvé jazyky mě vždy fascinovaly a tak jsem se vedle latiny a řečtiny učil také sanskrt – nejprve doma s otcem, později na fakultě – a také biblickou hebrejštinu a nakonec staroseverštinu. U všech těchto jazyků jsem se nakonec dopracoval k samostatným četbám primárních pramenů, což byla ta pravá odměna za práci, svého druhu čarovné cestování do jiných světů. Během studia jsem objevil historický šerm a záhy se mu věnoval s intenzitou, která konkurovala (a někdy komplikovala) můj akademický postup. Více o tom v osobním medailonku zde.
V religionistice jsem měl vždycky komparativní tendence, nebavilo mě být detailistou-expertem na jeden malý píseček, o němž ví všechno, přestože jsem díky poctivé filologické průpravě na latině pochopil, že někdy skutečně jde o „jotu“, jediné nesprávně interpretované písmenko. Nejprve jsem se kromě antické oblasti specializoval na indická náboženství, ale po několika letech jsem změnil svou specializaci na staroseverskou kulturu – ovlivněn jednak pedagogickým působením Jiřího Starého a jednak svou tolkienovskou stránkou.
Díky znalosti pramenných jazyků a původním specializacím na Řím a Indii mi tak zůstala schopnost základního přehledu po indoevropském kulturním areálu. Teoreticko-metodologicky jsem asi nejvíce ovlivněn religionistou Radkem Chlupem, jehož systematické smýšlení o funkci mýtu a rituálu vždy zdravě komplementovalo můj intuitivní a psychologizující pohled na věc.
Druhá výrazná linie, kterou jsem napříč lety rozvíjel, byl hlubinně psychologický přístup, především myšlenky klasiků, Freuda a Junga. Díla obou autorů jsem zevrubně studoval a vytvářel si vlastní amalgám pochopení, v němž se tito dva autoři výtečně doplňují s modely, které vypracovala antropologie, sémiotika a fenomenologie. Inspirátorem pro mé hlouběji jungovské směřování byl analytický psycholog Martin Skála, jemuž byl adresován první draft textu, který se nakonec stal knihou nazvanou Monomýtus (Malvern 2021).
Paralelně k akademické a šermířské cestě jsem v průběhu celého studia kultivoval fantasy tvorbu, kterou nicméně vnímám z hlediska psychologie jako formu aktivní imaginace a z hlediska religionistiky jako moderní mýtotvorbu.
Díky neochvějné podpoře Jakuba Hrušky a spolupráci s ním existuje svět Siranie (www.siranie.net), stále obohacovaný a rozvíjený alternativní vesmír s vlastní historií, hrou sil a příběhů. K této tvorbě přispěla mimo mnoha jiných také např. Lucie Lukačovičová sepsáním řady povídek usazených do světa Siranie. Spolu s Janem Dřevíkovským jsme tvořili mystifikující komix nazvaný Klíčení Oka, který kdysi i vyšel tiskem, ale jeho pokračování nebylo nikdy dokončeno. Z podobné doby pochází také několik deskových her, které jsme v kroužku přátel vyvinuli – hra Dorn a její rozšíření a hra Ekopolis.
V roce 2009 jsem nastoupil na doktorské studium, během nějž jsem se věnoval především podrobnému studiu staroseverské mytologie. V té době už vyšla moje dvoudílná kniha věnovaná Sáze o Hervaře, severskému příběhu o hrdinské bojovnici a jejím synu Heidrekovi. První díl je bilingvní (staroseversko-česká) edice textu a druhý díl je série pěti samostatných studií k sáze, které pokrývají řadu témat (hádanky a kenningy, ženy bojovnice, severské mohyly, bitva Gótů a Hunů atd.).
Nedlouho poté mě byl svěřen překlad dvou Tolkienových eposů – Legendy o Sigurdovi a Gudrún a Pádu Artušova. Obě knihy jsem prosadil, aby vyšly také v bilingvě. Výsledky mého doktorského projektu pak vyšly v knižní podobě jako Óðinn: Mýtus, oběť a iniciace. V období doktorského studia jsem objevil dva autory, kteří mě hluboce ovlivnili, jednak slovinského filosofa Slavoje Žižka a jednak amerického neurovědce a fyzika Douglase Hofstadtera jehož dílo Gödel, Escher, Bach mi stále přijde jako nepochopitelný zázrak.
Nedlouho po dokončení doktorského studia se mi podařilo získat prestižní Marie Sklodowska-Curie Fellowship a roky 2018-2020 jsem strávil na univerzitě v norském Bergenu, kde jsem se věnoval zkoumání tělesné symboliky a metafor v severské mytologii. V rámci projektu jsem organizoval či spoluorganizoval řadu workshopů a konferencí a byl to vskutku velmi internacionální čas (velmi neekologicky jsem při cestování po světě propálil spoustu leteckého benzínu).
Po návratu z Norska jsem nastoupil na Ústav filosofie a religionistiky FF UK, kde působím dosud.
Spolu s návratem do Čech jsem zahájil výcvik v analytické psychologii, k níž jsem měl vždy velmi blízko.
Díky snaze o popularizaci toho, co je to mýtus, jsem vystoupil párkrát v médiích a připravil (ve spolupráci s MKP) několik vzdělávacích youtubových videí:
Vzhledem k podobnosti starověkých mýtů se současnými konspiračními teoriemi jsem se jim v roce 2021 začal odborně věnovat a spolu s kolegy jsem založil badatelskou skupinu pro studium konspiračních teorií, která sdružuje odborníky napříč řadou disciplín, z nichž mnozí se tématu věnují podstatně déle, než já. Naším záměrem není konspirační teorie vyvracet, ale snažit se porozumět jejich formaci a fungování, podobně jako to religionisté dělají v případě náboženství a mytologie. V několika případech jsme již kolektivně vystoupili a téma komentovali:
Zbývá pár drobností, které se nevešly do přehledu:
Psychedelika / entheogeny
Zájem o seberozvoj a sebepřekračování u sebe pozoruji již od dětství. Svět normality mě trochu děsí a vyčerpává a neumím v něm najít smysl, přestože chápu, že zde jaksi musí být, aby věci „fungovaly“, ale fungování není plný život. Odtud religionistika, odtud fantasy, odtud studium hlubinné psychologie. Již v 19 letech (rok 1998) jsem se v rámci sebezkoumání účastnil holotropního dýchání, zkušenost byla spíše netransformativní. O několik let později jsem měl první LSD sezení, které naopak bylo výrazně transformativní. Nahlédl jsem, že bězné vědomí je jen jeden z mnoha možných způsobů myšlení a díky tomu se mi otevřely dosud neznámé horizonty myšlení a prožívání. Během let jsem prošel řadou vědomí-měnících sezení, ne jen s pomocí psychedelik, ale také například izolací ve tmě (dunkeltherapie). Zkušenosti tohoto typu považuji – stejně jako klasikové psychedelie – za neobyčejnou pomůcku odkrývající aspekty fungování lidské psýché, které jinak zpravidla dostupné nejsou. Jakmile jsem se tedy dozvěděl o existenci České psychedelické společnosti ( https://czeps.org/ ), ihned jsem se stal členem, protože cíle této společnosti jsou i cíli mými: kontrolovaně, civilizovaně a kultivovaně pracovat s látkami měnícími vědomí, ať už je cílem pomoc lidem v depresi, rozšířit obzory a ulehčit lidem v paliativní péči, nebo seberozvoj zdravých lidí. V tomto směru jsme, domnívám se, dosud na začátku cesty. V rámci Czepsu jsem se stal členem odborné sekce a publikoval formou jedné kapitoly v knize Fenomén psychedelie a dvou kapitol v knize Psychedelika a psychonautika, v níž najdete také mou výtvarnou tvorbu.
Pirátská strana
Pirátský program mi byl od zrodu strany velmi blízký. Účastnil jsem několika raných setkání v samých počátcích, v prvních volbách jsem již kandidoval, spíš jen tak abych doplnil kandidátky, bez velké šance na zvolení. V dalších letech jsem zůstal podporovatelem a nakonec do strany vstoupil. Navzdory tomu, že se v hodnotách kryji spíš s raným radikálním pirátismem než se současnou smířlivou středovostí, stále považuji piráty za nejlépe uspořádanou a nejdemokratičtější stranu. Bohužel, ač bych rád, nejsem schopen se aktivněji účastnit na vnitřním životě strany, protože by to obnášelo dát tomu další „půlúvazek“ a mě už žádný nezbývá.
